Klobucký hrb 2018 pohledem jednoho z účastníků:
Klobucký hrb
Šlo o třetí ročník běhu do vrchu : Valašsko Klobucký HRB 2018
Pořádaný Valašsko klobuckými lyžaři. A ne lecjakého, ví každý, kdo si je vědom strmosti lyžařského vleku k Jelenovské.
Já se ho chtěl zúčastnit poprvé.
V brzké nedělní ráno jsem proto „nastartoval“ vlak z Uherského Brodu do Bylnice, po hodince čekání v její nádražní čekárně pak jím pokračoval do Valašských Klobouk.
Z nádraží se ubíral asi kilometr po pěkné cyklostezce podél Brumovky do místa dění.
Na místě akce, tedy u dolní stanice vleku, již bylo živo. A hlavně se to tam hemžilo mládím, ba přímo drobotinou.
Byla k neuhlídání, děti nestále pobíhaly z místa na místo, rodiče měli, věru, co dělat, aby je neztratili z dohledu.
To „dospěláci“, to už bylo o něčem jiném.
V areálu se totiž pohybovalo několik desítek „nažhavených“ běžců, mužů i žen, od s přehledem se tvářících profesionálů, až po nejistě vyhlížející amatéry.
U těch prvních vypracované šlachy svědčily o vysokém stupni trénovanosti. Já mezitím s respektem vzhlížel nahoru do svahu.
Takový že bych měl podle propozic vybíhat?
A v mém pokročilém věku, tak to ani náhodou?
Ale ještě chvíli jsem si vzal na rozmyšlenou, abych se nakonec přece jenom rozhodl. Poběžím, i když to po sedmdesátce nebude zcela bez rizika.
Rafinovaně jsem si šel předem „ohmatat“ trať. Jenom počátečních pár set metrů. Nezdála se mně být až tak těžká.
Pořídil jsem si dokonce jakýsi itenerář, tedy běžecký plán.
A v něm nastínil:
„Tak tady budu přeskakovat kaluž, v tomto místě musím dát pozor na vyčnívající kořeny, zde se mezi stromy nepozorovaně na pár vteřin zastavím, abych si oddechl“.
No jo, teorie je teorie, praxe byla, jak se záhy ukázalo, poněkud jiná. Zprvu ale na podstatně zkrácenou trať vyběhlo mládí.
Bylo okouzlující pozorovat ty malé „caparty“, co se ještě nedávno učili chodit, s jakou vehemencí bojovali o prvenství.
Nám, dospělým účastníkům, byly k „výběhu“ nabídnuty dvě trasy.
Červená pro profíky a odvážlivce, žlutá, poloviční délky, pro méně si věřící, a mezi ně jsem se počítal
i já.
Vypil jsem minerálku a vzal zavděk klobásou s chlebem. Přemýšlel jsem nad stavem své před lety přetržené achilovky.
Vydrží?
Měla by, byla to její povinnost.
Organizátory mně bylo přiděleno startovní číslo 28. Evropská unie by mě pochválila, Britové patrně ne.
A pak už jsme jeden za druhým, tedy intervalově vyběhli.
Nechtěl jsem přepálit začátek, něco sil si proto šetřil na později. Prvních pár set metrů se běželo dobře, bodejť by ne.
Vždyť všude kolem se prostíral vzrostlý smrkový les s opojně voňavým vzduchem. Po mírném stoupání však přišlo na řadu podstatně strmější.
Tělo se postupně začalo zadýchávat.
Pak mě doběhly dvě „lepé“ děvy.
Ale co, řekl jsem si v duchu, nejedny ženy leckterého muže v životě dobíhají.
Horší bylo, když mě v poslední třetině trati na 1400 metrů předběhli hoši odhadem staršího školního věku.
Co si to dovolují, blesklo mně hlavou. A vůbec, mají už na zítřek, tedy na pondělí, splněné domácí úkoly?
Jen aby!
Ach, ta dnešní mládež, nemá vůbec úctu ke starším…
V závěru běhu jsem přemýšlel, jestli mě nahoře u lyžařské chaty bude čekat vzhledem k roku mého narození uznání, anebo zdravotník.
Druhá varianta byla o něco pravděpodobnější.
No, po pravdě řečeno, dal ten běh mému tělu, potažmo ale i ostatním zúčastněným běžcům, pořádně zabrat.
Daleko příjemnějším zjištěním však bylo, s jakým elánem se zejména ta nejmladší generace věnuje pohybovým aktivitám.
Jejich rozradostněná očka po doběhnutí do cíle svědčila o mnohém.
A dospěláci?
Všechna čest, ti nejlepší by mohli konkurovat ladností a vytrvalostí svého pohybu gazelám. Bylo obdivuhodné, s jakou lehkostí vybíhali velmi náročnou trasu až na Jelenovskou.
Oprávněně tedy při vyhlašování vítězů sklízeli jeden potlesk za druhým.
Samotná organizace běžeckého soutěžení byla perfektní, všechno pasovalo na minutu.
I ta příroda vůkol neměla chybu.
Stánek lyžařů z Valašských Klobouk snad nemůže být na krásnějším místě. Smrky, borovice, břízy, louka pokryta kvetoucím býlím, to vše bylo tuto neděli zalito jarním sluncem.
Opět tedy jedna akce, která se v plné míře vydařila.
A za to patří dík všem organizátorům, ale i sponzorům, a vůbec všem těm, kteří se tohoto sportovního klání zúčastnili.
Jaromír Slavíček
